Velikonoce Dobrá Voda u Českých Budějovic

Obec Dobrá Voda se nachází 2 km východně od Č.B. na rozhraní českobudějovické a třeboňské pánve. Sám název Dobrá Voda nám říká, že historie tohoto poutního místa se odvíjí od pramene léčivé vody, která sice pozbyla před několika desetiletími svých léčivých účinků, ale dodnes stále vyvěrá. Kdy bylo blahodárné působení tohoto pramene prvně zaznamenáno, nelze zjistit pro nedostatek archivních materiálů, ale od poloviny 16. století se na území dnešní obce těžil křemen obsahující hlavně pyrit a arsenopyrit, doprovázený ryzím zlatem. Výskyt rud měl vliv na složení vody, vytékající ze skal. Její léčivé účinky byly brzy poznány; daly místu pojmenování a poutní tradici. Poutní místaPoutě na svatá místa se konala tam, kde podle legend a svědectví byla zvláštním způsobem projevena vůle Boží, Panny Marie či svatých. Poutníci- křesťané již v nejranějším období navštěvovali hroby mučedníků v Římě a místa pobytu známých asketů. Avšak velkého rozmachu dosáhly poutě ve středověku. Nejdříve to byly proudy křižáků, které se pokusily získat křesťanstvu svatá místa v Palestině, později velké poutní okruhy jako například poutní cesta do Santiaga de Compostela lemovaná nádhernými francouzskými katedrálami plnými vzácných ostatků světců Západu i Východu. Známé byly i poutě po římských kostelech, které většinou končily u hrobu apoštolů sv. Petra a Pavla, či poutě k zázračným obrazům umístěným v chrámech celé Evropy a Byzantské říše. Také Čechy nezůstaly v pozadí, co se týče poutního hnutí. V nejstarších dobách směřovali čeští poutníci zejména do Svaté země. K nejvýznamnějším poutníkům, kteří putovali ke svatým místům v Jeruzalémě, patřil před polovinou 12. století biskup Jindřich Zdík, který ze svých cest-poutí přivážel vzácné relikvie (např. část pravého kříže Kristova), a na paměť své cesty pak založil na Strahově premonstrátský kostel (Mons - Sion). Z románského období to pak byl například český král Vladislav, který ze své cesty přivezl zázračný obraz byzantského původu, který pak věnoval doksanskému klášteru. Velké poutě směřovaly v době Karla IV. a jeho syna Václava ke kapli Božího těla na Karlově náměstí, kde byly v určité dny ukazovány reliquiae imperiales- nejsvětější ostatky říše i království. Na památku si poutníci odnášeli, stejně jako poutníci z francouzských katedrál, drobné poutní odznaky. Zvláštní místo zaujímají také tzv. husitské poutě na hory, které byly motivovány eschatologickými předpověďmi. Na konci 14. st. začali někteří čeští reformátoři ostře vystupovat proti úctě k zázračným obrazům; v letech 1415 až 1436 za husitských válek bylo mnoho kultovních staveb a památek zničeno. Téměř do konce 16. století poutní provoz v převážně reformačně orientovaných Čechách stagnoval. Až příchodem jezuitů do Prahy (r. 1556) nastává v 2.polovině 16 st. renesance poutí. Ti putují do Staré Boleslavi nejprve k hrobu sv. Václava a později křísí kult staroboleslavského palladia- milostného obrazu, pozdně gotického reliéfu madony s dítětem (svatovítského typu), zhotoveného kolem roku 1500 a uctívaného v raně barokním kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi. Toto palladium se v 17. a v 18. století stalo nejuctívanějším mariánským zobrazením a charakteristikou barokních Čech, zejména jižních. Barokní pouť měla svůj řád, který se řídil podle ročního období, jak o tom svědčí poutní a modlitební knihy, často opisované a bohatě zdobené. Zástup poutníků, směřující k poutnímu místu, nesl v čele poutní prapor s vyobrazením patrona jejich kostela, bratrstva nebo cechu. Poutníci měli též předepsané modlitby a písně, které v určitých úsecích poutě museli vykonávat.